Štochejle.cz

 V Táboře je tuna akčních lidí ale jen málo kdo se podělí o zážitky, a nezasvěcený si musí myslet, že v Táboře chcíp pes. Ostatně, sypu si popel na hlavu, i mi s Martinem na tom nejsme jinak ale dělám dneska  vyjímku, už jen kvůli pár dobrejch  duší, které nám pomohli  zrealizovat tuto akci.

 

Zima je dlouhá, zatnout cepíny už není kam, stěna nás s Martinem nikdy moc nebavila a tak jsme vyměnili lezečky za běžky a vyplňujeme si pomalu se prodlužující zimní dny, ve dvou nekonečných bílých kolejích.
To, že jsme chtěli přejet celou Šumavskou Magistrálu z Železné Rudy, až do Zvonkové, byl nápad starý několik let.  Pokaždé nám do toho něco vlezlo. Buď nebyly podmínky, nebo zase byly podmínky, ale já zas byla těhotná nebo jsem pro změnu rodila!!!
Na bezmála 110 km dlouhý přejezd nás přivedl náš dobrý kamarád Honza Marek, kterému se stejně nijak jinak neřekne než Bába. Plánovali jsme přejezd původně spolu, ale z toho sešlo a tak jsme si, ostatně jako většinou, zbyli sami. Původní plán byl, že přespíme někde na cestě v záhrabu. Ale po tom, co jsem s Ivčou Marešů ušla (uběhla) nonstop 90 km, bez větší známky krize, Martin usoudil, že by jsem to mohli zkusit na jeden zátah.
Martin přichází v pondělí domu s informací, že je projetá celá „magistrála“a že bychom mohli v sobotu vyrazit. Jenomže já musím do práce, tak přichází v úvahu jedině neděle. A začínáme se pomalu domlouvat.

Jelikož nám zůstane auto v Gerlově Huti u Železné Rudy a mi se proběžkujeme  na druhou stranu Šumavy k Lipnu, je třeba, aby nám někdo to auto převezl zpátky do Tábora a ještě v lepším případě by bylo, kdyby nám auto někdo převezl k Lipnu. Brácha nemůže, je zrovna na horách, kamarád Míra ze sousední vesnice je jak na potvoru u rodičů v Beskydech. Já trochu začínám pochybovat, že náš plán skončí na dopravě.

Nakonec nám vycházejí vstříc  Filip se Zdendou a  jejich kumpánama, že si ten den pojedou zaběžkovat a Zdenda se nabídl, že nám auto nejen stáhne dolu k Lipnu ke Zvonkové, kam bychom chtěli dojet, ale že tam na nás i počká než dojedeme. Úžasný. Takže už nám nic nestojí v cestě a i odpadl stres z toho, jestli stačíme do 18,00 hod dojet do Nové Pece, odkud jede poslední vlak. Teď už vím, že bychom ho nestihli a museli ukončit trasu už ve Strážném, abychom stihli vlak z Kubovky. Naneštěstí tyhle všechny varianty odpadly díky Zdendovi, který, jak sám řekl, je pro každou špatnost, a tak máme skoro vyhráno…“díky Zdendo“. Ještě domluvit maličkosti s hlídací četou našich malých záškodníků, navařit, napéct abychom to našim co nejvíc ulehčili  a můžeme v neděli vyrazit.
Vše klaplo podle plánu. Ráno (?) budíček ve dvě hodiny (po třech hodinách spánku jako rána palicí) děti byli utahaný z maškarního a tak jsme je ani nevzbudili. Na cestě je mlha jak prase a tak nabíráme nechtěnou půlhodinovou ztrátu.

Takže do stopy v Gerlově Huti nastupujeme 17.února 2013 v půl sedmé. A už frčíme při čelovkách.

Stopa je parádní a už ukrajujeme první kilometry.

Nebudu tady dlouhosáhle popisovat kudy vede Šumavská Magistrála, na to se můžete podívat na stránkách www.bilastopa.cz.

 

Hned od začátku se nám „dařilo“ páč jsme dobyli Poledník, který jsme měli původně jenom minout.

 S Jistebnickou bandou jsme se potkali na vrcholu Černé Hory (díky moc všem za podporu).

Na Knížecích pláních jsme dali plánovanou hodinovou „žrací“ pauzu s kafíčkem a pivíčkem. Tam to totiž bylo i přesně na půli cestě.

A pak už jen dorazit zbylých 55 km

Na trati se nám podařilo 2x zbloudit (GPS nevlastníme), a to poprvé hned na začátku u Hůrky a poté až na konci u nekonečného Schwarzenbergského kanálu.
Kde jsme pro dezorientaci předčasně ukončili náš přejezd Magistrály, i když nám do cíle chybělo pouhých 9 km, ale cestu jsme prostě v té tmě netrefili.

 Takže na rozcestí Rossbach a odbočce na Novou Pec jsme se rozhodli  Zdendovi  zavolat ať se vrátí ze Zvonkové a vyzvedne nás v Nové Peci. Se Zdendou jsme se srazili přesně, když odbyla devátá večer. Hurá. A to si nás dobrovolně i odvezl.
 Domu jsme dorazili o půlnoci, takže paráda i se trochu vyspíme do nového pracovního procesu. Zážitky asi nejvíc vyjadřuje  slogan Járy Cimrmana: „Na pokraji smrti hladem(to jsem byla já) , na pokraji smrti mrazem, (to zas sedí na Martina) ale stálo to za to!“ Užili jsme si to maximálně a podotýkám, že jsme si ani jednou za celou dobu nevjeli pod kůži, spíš jsem mu za celou dobu lezla já do batohu pro dobroty.
 No potěš ……a to jsem původně měla napsat jenom 10 vět!!!.

 

A pár statistických číslíček na závěr:
Celkem najeto………. …………….106 km
Celkový čas …… …………………14,5 hod.
Projedli, probloudili a prokecali jsme neuvěřitelných 2,5 hod.
Čistý čas ve stopě…………………12 hod.
Kdy se to stalo:                               17. února 2013
Ti co to spáchali:                             Kakamila a Martin Petrákovi 
a ti bez nich by se to nepodařilo:     Zdéna a Lucka Tomečkovi
a ještě hlídací četa našich záškodníků: moje mamka s taťkou…….bez nich by to fakt nešlo.

Kakamila + Martin

Tento článek byl publikován dne 6. 3. 2013 (Středa) v 10.28 v rubrice lyže, zima. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat komentář nebo trackback z vašeho webu.