Hola, hola, Pitztál volá

hola-hola-pitztal-vola1.jpgDalší úterní odpoledne. Jsem v krámě a nic se neděje. Lidi začínaj pomalu šílet z vánoc a to znamená sbohem volno, good bye hory, auf viedersehen ledíci. Telefon po mě zase zuřivě štěkne a já tím nejmilejším hlasem co mám huhlám: A5 prosím? …..

Počasí se neptá, Slabochu!!! Od té chvíle už není normální úterý. Pane Pájo: Kdy, kam, s kym? Do Alp přichází pěkně, od středy do pátka. To nemůžu, Mára mi nepodepíše výjezdní doložku, kam. Pitztálsko, Wildspitze, severní stěna, 250 metrů vysoká stěna, kompletně vyledněný. Co odjezd  ve středu večer, to bych moh ukecet. Slabochu, počasí se neptá!!! Mára se taky neptá. Dej mi čas.

Rozjíždím domluvu za kterou by se nemuseli stydět ani na Blízkém východě. Uplácim, žebrám, škemrám, palzim se a nakonec pomáhá náhoda. Mezitim se vyjasnila i sestava útočného týmu: moji GURU pro lezení v horách Pája Hoch, Marťas Petráček, z Chomutova Leoš pro znalé, ten co už nemá dlouhé vlasy a já. Odjezd probíhá již tradičně – po stěnce ke Kulíkovi, ve 12 doma, pobalit pány šQuarky, pani Terminátorky, pana Helmu a něco hadříků, teplé spodní prádlo (protože noci jsou chladné Pistolníku) a šupky dupky do postýlky. Ráno rozlepit oči a HURÁ do rachoty. Tam v mezičase nakoupit, podle nejnovějšího trendu namazat housky, aby se nemuselo vařit, doladit drobnosti,vychytat mouchy ve výbavě a vyčkat odjezdu. Vše se daří a tak v půl devátý svištíme po ose –Salzburg-Insbruck-Pitztálsko. V autě se dohaduje kdo s kym a co. A padají i rozhodnutí. Velký s velkejma a malí s malejma, tzn. Pája s Leošem a já s Martínkem. Na to se malí rozhodnou pro malou oslavu a už syčí první piva. Nálada v autě parádní a jelikož dehydratace je sviňa a jelikož horolezec by měl ve výškách vypít 6-8 litrů tekutin usínáme s Martinem jak neviňátka.

Probouzí nás pěkná kosa a představa spánku na ledovce vedle auta mě nijak neláká. „Naštěstí“ se spánek na ledovce nekonal, protože to blouznění mezi snem a realitou se nedá nazvat spánkem. Ráno se kupodivu ani nikdo nevzpouzí proti vstávání a někteří dokonce vesele pobíhají po parkovišti a přátelsky se poplácávají po zádech. Při tom všem veselém hemžení se přebalí KRYSY, nastaví skialpy a už si to hrkáme první raní lanovkou na Glečr, jak říkají místní.

hola-hola-pitztal-vola1.jpg

Počasí je parádní. Naskakujeme na prkýnka a pomalu se snažíme splynout s okolním davem. Moc se nám to nedaří, částečně kvůli naší technice sjezdu – hluboký podřep + doširoka rozevřené V, částečně kvůli krysám co máme na zádech. Naštěstí chápavý lanovkář nás pouští na vlek a tak odpadá stoupání hore kopcom, které bych asi nepřežil, protože i na vleku to trvalo do sedýlka něco kolem 15-ti minut. Jako na dosah ruky leží Wildspitze i Brochkogel. Kocháme se krásou hor a už se vidíme ve stěně. Ta pohodlnější část je za námi, teď nás čeká ta krajinově vděčnější.

A hurá nandat pásy a vzhůru, vstříct světlejším zítřkům, bratři!! Zprvu veselé stoupání se pomalu mění v tiché vzdychání, to přechází hlasité funění, a to ve smrtelný chropot. Světlejší zítřky se pomalu začínají ztrácet a šednout a jediné co vidím je světlo na konci tunelu. : ) Ba ne tak hrozný to nebylo a ta báječná prkýnka nám ušetřila spoustu času a energie. Chvilka dupání a supění a už stojíme pod severní stěnou Brochkogelu. Shodit batůžky a začíná příjemná pauzička s doplněním tekutin a trochou papáníčka. Pitíčko je vítečné, ale po třech kousnutích do housky zjišťuju, že na surovinách se nemá šetřit. Zaprvé máslo co se nejmenuje máslo ale Rastlinná roztierka je hnusný jak chlapská prdel a salám za 7 korun 10 deka samá soja. Navíc to všechno zmrzlo na kamen, a tak když už se mi to podaří ukousnout a polknout, zvedne se mi kufr a tak se žádný velký papání nekoná. Jo a jitrničky co táhnu sebou pro případ kalorický nouze při nárazu na o sebe zazvoněj. Totální stravovací propadák. Nedá se nic dělat a tak alespoň na  Martinovi vysomruju jednu housku a pořádně piju. Pauza končí a mi se začínáme soukat do sedáku a ověšovat cinkátky a tkaničkami a už se hrneme svahem, že jako vrchol čeká a mi tu nejsme na dovolený.

hola-hola-pitztal-vola3.jpg

Následovalo 5 dýlek parádního lezení. První tři ukloněnym ledíkofirnem co krásně drží a moc nepuklicuje. Radost zaseknout. Sem tam mi sice vyjede nožka, sem tam ručka, ale i přes to vytrvale stoupáme. Země, tedy ta horizontální, se mi pořád vzdaluje a pohled dolu už není co býval. Moje naivní hlavička si pořád ale myslí, že když ulítnem, jen se pěkně klouznem a dole pohodově dobrzdíme cepínkama. Ta představa mě uklidňuje a tak se ani neptám na Martinuv názor na mojí teorii. Naštěstí! Na třetim štandu Martin zjišťuje, že jedna vývrtka jde zašroubovat do půlky a jedna vůbec a tak nám nezbývá než utéct na hřebínek a poslední dvě dýlky dobojovat lehčím, ale taky moc pěknym lezenim. Velký si to valej prostředkem stěny a nezastavuje je ani poslední skoro kolmá dýlka. Na vrchol dolézáme současně a začíná bujaré veselí, oplácávání, třesení, gratulování a focení.

hola-hola-pitztal-vola2.jpg

Všechno ale musí skončit, poslední foto a hurá normálkou dolu k batožině. Sestup byl v pohodě a za hoďku jsme u batůžků. Plni radosti začínáme balit. Plány na zejtřejší severku na Wiltspitzi dostávají jasnější rozměry, dokonce chceme vzít lyže a sjet normálkou. Ty samé plány o několik minut později dostávají pořádný KNOCK-OUT. Leoš zapomněl zrušit poslední štand čímž ozdobil vrcholek dvěma vrtulema Charlet, smyčkou a třema karábkama. Severka a sjezd jdou do kolen. V trochu horší náladě sjíždíme kousek po ledovci, stavíme stany, malý malej stan a velký ještě menší, a bolestné rozhodnutí okládáme na zítřek.

Vaříme, kecáme, jíme, pijeme, usínáme, budíme se, pijeme a zas usínáme a tak až do rána. Teda snad kromě Páji, protože vždycky když se vzbudim tak Pája vaří.  ???

 hola-hola-pitztal-vola4.jpg

Ráno nejni kam chvátat. Velký si to valej zpátky na Brochkogel normálkou a malý taky normálkou, ale na Wildspitci a na prkýnkách. Nikdy bych neřek, co se dá všechno vyťapat, když má člověk pod nohama tuleně-hravě zvládáme skoro černou sjezdovku jenže v protisměru. Martin mě neustále přemlouvá, ať tu necháme lýže a dál dem pěšky. Nechápu proč nechávat lýže tady a dupat jak magor nahoru a dolu, když to můžu potom dolu sfrčet aniž bych se zapotil. Pak si ale všimnu, že Martin se potí už při představě, že se bude muset upoutat na dva dvoumetrové smrky a vrhnout se do náruči smrti, tedy dolu. Přemlouvám Martina k dalšímu postupu lyžmo a tak zachvilku stojíme pod vrcholovou pyramidkou. Ještě asi 50 vejškovech metrů po hřebínku a už se zas oplácáváme, fotíme, třeseme a gratulujeme. Na vršku fouká hroznej fičák. Pan Hora si neřeje dlouhé rušení ze svého klidu a žena nás hned dolu. I tak jsme rádi, že nás tam pustil aspoň na chvilku. Za chvilku jsme zpátky v sedle. Obatožení a olyžení se vrháme vstříct novým zážitkům. První třetina je tak modrá sjezdovka, ale sfoukaná do vln, takže se moc dobře nejede. Zato druhá, to je jiný kafe. Sklon je znatelně větší, tak červená až černá, ale parádně vyfoukáno a posypáno jemnym prašanem. Krouhám obloučky jedem za druhym a každej znamená 10 malejch orgasmů. V půlce čekám na Martina a hrabu se hůklou ve sněhu. A hele co neobjevím? Trhlinka! A pokračuje dál a hloubějc. Hmmm… Mezitim přichází Martin a vůbec nesdílí moji objevitelskou vášeň. Pryč odsuď velí. Proč? Co když tam někde leží Ötziho starší brách. Pak si říkám, že bych taky mohl dělat za pár let Ötziho mladšího bráchu a tak radši mizim. A zase orgasmusniáda. Čekám dole pod kopcem a vychutnávám parádní zážitek. Martin mezitím schází nejprudší část a už se s výrazem kamikadze a modlitbou na rtech řítí ke mě. Spolu pak pomalu sjíždíme ke stanům a tím zakončujeme jednu z nejlepších lyžovaček co jsem zažil.

Balíme a začínáme se vracet zpátky do civilizace. Sjezd dolu po ledovci je takový dortíček a tak krysa co mám na zádech je třešničkou. Co třešničkou? Třešní! Obludnou hmotou co se mě neustále snaží rozmačkat jak červa. Ještě jí vytáhnout do sedýlka a co nejšetrněji jí dopravit po sjezdovkách a lanovkách až k vláčku. Všem se nakonec daří dostat krysy k domečku s mašinkou, někomu líp, někomu hůř. Martin dbalí příkazů vlekaře si při nasedání na sedačku dá batoh před sebe. Jak si ale podřep, cepín se mu zapích nad kolenem do kalhot a on polosedě polostoje postrkován sedačkou dojel na konec nástupní rampy. Tam vyřešil svojí tíživou situaci žuchnutím pod lanovku. Kdyby pan vlekař nevypnul motor, tak chudáka Martina sedačky pohlavkujou ještě dneska. Druhé nasednutí proběhlo v pořádku a tak si Marťas ozvláštnil vystupování tím že si přejel lyží přes lyži a proved ukázkový útok tygra. Další veselou příhodu přiváží zase Martin. Zastavil na svahu vedle postaršího němčoura a dali se do řeči, teda spíš do posunků. Na konci konverzace ukázal němčour na Marťasovi lýže a povídá: Long Šit Sky.

hola-hola-pitztal-vola5.jpg

Nahoře u mašinky shazujeme batohy a jdem si dát poslední jízdu. Teda kromě Martina, který nám prý rád pohlídá věci, prý mu ta oběť nevadí. Dávám poslední sjezd a podle pravidla v nejlepším přestat, jedu za Martinem. Velký mi mizej na nějakou poslední krátkou sjezdovčičku a objevujou se za hodinu a půl uštvaný ale  spokojený, že stihli projet úplně všechny sjezdovky. BLÁZNI.!!.

Při nastupování na mašinku budíme trošku pozornosti, hlavně Martin, který se svojí výškou 168 a dýlkou lyží 185 vypadá jak Sakala. Balení do auta a nandavání lyží (samozřejmě špičkama dopředu) dává tušit, že výlet pomalu končí. Ještě jedno ústupové pivko u Čarodějnic a hurá domu. Oou!! Pivko se nám nějak zacyklilo, navíc u čarodějnic potkáváme Pavla, týpka z Čech co tu pracuje a plán odjezdu dostává znatelné trhliny. Když nám Pavel nabídne, že můžeme spát u něj v bytečku v TEPLE, plán odjezdu je zavrhnut. Prohlížíme průvodce, srkáme pivko za pivkem a únava nás pomalu ale jistě udolává. Pak už jen pamatuju smělé plány prvovýstupu spáry na zdejším sloupoví, ze kterých bohudík sešlo, místnost bez okem a spacák.

Ráno mě nějak bolí hlava. Asi jsem se špatně aklimatizoval. Na chlast. Odjezd je už jen šedou rutinou, ze které vyčnívá jen diskuse, která proběhla někde za Salzburkem, zda pustit i druhou polovinu Záviše (hudební těleso, které např. potěšilo nejedno dětské srdce songem:  Cukráři ty debile, vydej laskominu, nebo ti vykropím na ksicht močovinu) , či ne. No a pal už jsme se jen pokojně rozplynuli do svých domovů.

Tady se vždycky děkuje a tak vás nezklamu. Asi nejvíc chci poděkovat kolektivu spolupracovníků A5, za to že mi podepsali výjezdní doložku a oddřeli za mě mnoho hodin, hlavně moje osobní čarodějnice. Pak taky Pájovi jak nám moc pěkně navařil počasí a Martinovi a Kamče, že navařili vlastně jedinou stravu co jsem za tři dny pozřel – 5 housek a tlačenkový sendvič vyrobený systémem tlačenka-cibule-tlačenka a husa po příjezdu k Petráčkum. Jo a  Leošovi, za to že dokázal že nejsem sklerotik jen já. Onsíkovi za půjčení těch báječných klouzacích prkének co maj dole srst z těch miloučkých zviřátek a panu hraničářovi, že mě pustil do unie i s tou fotkou co mám v pase.  A panu Billovi co vymyslel ten šikovnej program co po mě podtrhává slova co mu nejdou přes elektronky. A a a a a a a a a a ………… zas někdy

Slaboch

6 komentářů k článku “Hola, hola, Pitztál volá”

  1. Pavla říká:

    Nic dojemnějšího a lidskýho jsem , snad kromě Bambi srnečka, nikdy v životě nečetl!!

  2. Petráček říká:

    Hele sssslaboušáku s těma 168 si to přehnal

  3. hrosik říká:

    Petráček: a kolik teda vlastně měříš?

  4. LeToš říká:

    Mooooooc pěkný!
    A to to jako trouba zájezdu musím umět posoudit, ne?
    Jen houšť a větší kapky!

  5. Mára říká:

    Musím se zastat mého menšího kamaráda.
    Slabochu dostaneš do dršťtky :-/

  6. Petráček říká:

    169

Zanechte komentář