Tři čuni a Hroch

Je tomu už parta let co jsem si v klidu seděl u Kulíka, cucal svojí desítku (pivo!!) a poslouchal okolní cvrkot. Dědek dropoval cosi , Hobítek drtil lišty, kdosi jiný oplácával neoplácatelné, jen v koutku se tiše choulila skupinka Horských krys a evidentně kula pikle….  

Najednou povstal Kouba a povídá:

„Slabochu co děláš od čtvtrka do neděle?“

„ Nevim?“ povidám.

„ Jedeš s náma na Čimi! Volno máš?“

„ Nevim?“ povidám.

„ Máro, Slaboch má od čtvrtka volno! Jede s náma na Čimi!!“

A tak jsem jel.

Odjezd ve čtvrtek večer s tím, že se pod Auronzo dostanem v noci, řádně se vychrupnem a hurá do stěn. Cestu jsem prospal (tradice je tradice a ta se musí dodržovat, aby to tradice byla) a kolem druhý hodiny mě vylouply z vyhřátýho auta rovnou do mrazu na parkále.

Hroch zavelel: „Spát, neboť se vstává ve čtyři, to aby jsme byly včas pod nástupem protože jsem přeci v horách a tam je to tradice!!

Já, jako elév si netroufám nic namítnout. Petráček trochu mrmle, ale ulehá vedle mě na ledový asfalt. Zato Kouba neskrývá svůj odpor. Chodí po parkovišti, něco si brumlá a po chvíli si sbalí spacák a odchází od nás se slovy: „ Ve čtyři hodiny vstávaj jedině divný lidi a kdoví co ty divný lidi v noci napadne a já s nima rozhodně na jednom místě spát nebudu.“ a stele si za autem.

Ve čtyři se ze spacáku fakt nechce, ale Hroch je neúprosnej a tak co naplat. Natlačit trochu müsli do žaludku, zapakovat a tradá do stěny. Volba padla na Čimu Pukolu a její Žlutou hranu.

Ještě potmě se suneme stezičkou jak převaděči Rumunů. Je ticho. Směr udává Hroch, poněvadž už tu byl a cestu zná. Po chvilce se probouzíme a Kouba začíná vypravovat historku o partyzánovi Hágenovy, co se za války schovával v jeskyních a ze samý tmy a samoty se zbláznil. Po válce prý vylejzal z děr a škrtil nebohé trempy strunou Gé. Ani nevim jak, ale najednou jdu úplně první.

To už kráčíme tak hoďku a pomalu se začíná rozednívat. Severní stěny se začínaj koupat v prvních paprscích toho dne a mi tam stojíme s foťákama a slintáme jak parta pedofilů ve sprchách mateřský školky. Příroda rozehrává to svoje každodenní divadýlko a nám začíná príma den. Jdeme dál a když po další půl hodině docházíme na opačný kraj věží, Hroch velí: „Tady teďka už jen sedýlkem mezi Pikolou a Grande a jsme tam.“

Teďka teďka už jen sedýlkem znamená hrabat 10 minut sutí nahoru, překonat 30 metrů 50-ti stupňovýho firnu v teniskách a zabouldrovat si na 3 metrovým viklajícím se vklíněným balvanu. Prostě taková instantní tůřička. Vše samozřejmě sólo s batohama a v pologotkách. Pak už jen seběhnout pár metrů a jsem pod nástupem. Kdo to už někdy lezl, možná se podiví, kudy jsme to nastupovali. Kdo ne, přikládám nákres:

Tri čimi nákres

Poté co to Kouba zjistil, pronesl jednu z památných vět: „ Hrochu! Ty nejsi hroch!! Ty jsi KRYSA!!!“ A tak jsem přeci jen nastoupili. Hrocháně ve předu hrnul dýlku za dýlkou a já za nim lítal jak papírovej drak. Chvilku za námi se vydala druhá dvojka Kouba-Petrák. V půlce stěny, když mě Koubátko dolízal na štand, přišla opět jedna z památných vět: „Velký frendy se do hor netaj, protože jsou moc těžký. Malý frendy se do hor netahaj, protože je nikam nedáš. Čím se mám do prdele asi tak jistit???

Další cesta probíhala v klidu a pohodě a tak kolem jedný jsme si dopřávali vrcholovej stisk rukou. Ryhcle pobalit a šupajdit dolu. Samozřejmě v sedýlku obvyklá  letní odpolední bouřka a úprk do auta. Večer jak vymalovanej, stan postavenej přímo vedle auta a druhej den ráno naplánovanej rest. Všech 5 Pé (pohoda, přátelé, poživatiny, pelech a piv pár) zajištěno, co víc si přát.

Ráno mě probudilo Petráčkovo volání: „Pájo vstávej, je tu za tebou nějakej policajt a něco ti chce!“

„ No jasně, to víš že jo policajt, i s obuchem a chce doznání.“ mumlá pája ze stanu.

„ Fakt tu je a něco mluví italsky.“

„ No jasně, přeje dobrý ráno a ptá se jestli chceš ke kávě koblihu nebo piškot!“

„ Pojď ven a domluvte se.“

Pája si pro sebe něco brblá a souká se ze stanu. V půlce cesty ven z něj najednou vypadne: „Guten Tag. Was wünschen sie?“ Z policajta se vyklubal mýtnej a požaduje bakšiš za ubytování. Našich 5 Pé bylo vykoupeno tvrdou měnou.

No nic rest je rest, to znamená sušit věci, válet se na sluníčku, pojídat Pájovi delikatesy (jednohubky z rybých oček, olivy a papričky i s párátkem), popíjet co teče a občas to dojít vylejt a obhlídnout nástup do zejtřejší cesty. Vybrána byla Dehmutova hrana na Cimu Ovest, kterou ihned přejmenováváme na Deméterovu. Kouba během procházky neustále očůrává okolní šutry a označuje to tu za Urologické lázně.

Pikle byly ukuty, takže už jen rychle zaklapnout víka, ať se ráno dobře vstává. Nástup už více méně známe a tak s prvním sluncem nastupujeme do stěny. Skála je podle průvodce poměrně pevná, což v překladu znamená: šrot humus, štěrkovna. Probíjíme se pomalu k vrcholu. Připadám si jak dlaždič co rovná mozaiku, akorát že vertikální. Kousek za třetinou stěny, když odlézám ze štandu, najednou mi něco povolilo pod nohou. Šutr jak malý dítě pomalu nabírá rychlost a míří směrem mezi Petráčka a Tomáše. Lehce lízá jejich lana, který zázrakem ani neškrábne a pokračuje v cestě dolů. To rozhoduje. Kluci to balej a jedou dolu. Ani se jim nedivim. Mám chuť nechat tady to lego legem a ujet za nima, kde jediný kameny co mě ohrožujou jsou ledvinovej a zubní. Pája velí jinak. Jelikož jsme první nemá na nás kdo co hodit a tudíž jsme v pohodě. Logiku to má, a tak se posouváme dál a doufáme, že další rychlík co poletí kolem nás nesveze na druhou stranu tunelu.

Stěna je o něco kompaktnější a plotny vystřídali kouty a spárky. Lezení je lepší a lepší, až se dostáváme na velkou polici, odkud je to už jen asi 100 metrů na vrchol čtyřkovym terénem, kterej je ale zase dost rozbytej. I tuhle překážku jsme překonali a opět kole jedné se na sebe s Pájou zubíme na vrcholu a třepeme si rukama. Jsou tu s námi i nějací němci a tak sestup je až na malý komplikace v pohodě a tak za hoďku už tlačíme u stanů do hlav šmukulády a je nám fajn.

Zbývá jen zabalit. Naposled se otočit. Zamáčknout slzu. Naskákat do auta a odkodrcat se těch 800 kiláků zpátky k měkký posteli, studenýmu pivu, ranní kávě a píchačkám a čekat, kdy hora zase zavolá.

Tak takhle proběhl muj křest v horách. Velký stěny co sem tam uroněj šutr. Štandy na skobách, co pamatujou ještě Cassina v pemprskách a vypadaj, že bys na ně ani ty pemprsky nepověsil. Sestupy kde potřebuješ víc než orientační smysl a spousta dalšího co dělá hory horama.

Ty čtyři dni co se mi zaryly tak hluboko, že i já si to po těch letech pamatuju. No a to je tak všechno jsem ze svého chorého mozku dokázal vymámit.

Pic jak sviňa   Slaboch

Jeden komentář k článku “Tři čuni a Hroch”

  1. Kleboň říká:

    Pěkný čtení, silnej Slabochu…skoro jsem zamáčknul slzu, že se teď o víkendu koná Kaitr a né nějakej pěknej kopec, kterej mě volá víkend co víkend…

Zanechte komentář